Jak k nám Kočka přišel

14. března 2011 v 19:49 |  Kočka kocour
Po kočce jsem začala toužit tak rok zpátky. Všechny doma jsem přemlouvala k pořízení kočky. Všem jsem pořád dokola opakovala jak jsou kočky úžasný stvoření a že Bára potřebuje karamáda.
Samozřejmě, že se nikdo nahlodat nenechal a Bára po žádnym karamádovi taky nikdy netoužila.

Až se jednou stala nemilá věc. Spolužaččina kočka vrhla koťata a místo radosti z nich jí srazilo auto. A tak si je spolužačka vzala k sobě a začala se o ně starat jako máma kočka. Protože je potřebovala udat, a já jako její spolužačka, karamádka a známá jsem byla první po ruce. Moje první rezervovaný kotě zhynulo. Chtěla sem holku kočku. Osud tomu tak nechtěl a zbyl na mě kluk. Taky měl životní problémy, ale ve vidině mého majitelství se z toho vylízal a já si ho mohla nechat. Spolužačka tedy dvě zbylá koťata (to druhý si nechávala) vzala do školy a já s ním mohla odjet domů.


Ten bílej s pláštěm.
Vypadal strašně. Melý nemocný zombychleří kotě. No, zabalila sem ho do čepice, kterou sem dala do plátěný tašky kterou mi půjčila první polovina verizy a vydala se na cestu. Jela sem v metru a tramvaji, kde na mě každej valil bulvy, protože sem měla kotě v čepici v tašce. Přujela sem domů, nedělala žádný cavyky a ukázala tento balíček matce se slovy "hele co mám".
Vymyslela sem si těžko uvěřitelnou histerku, že mi ho dala jakási ženská a že kdybych si ho nevzala tak ho zabije. Protože, chápejte, kdybych jí řekla, že je kamarádčino, musela bych jí ho vrátit. Matka předvedlo svou hysterickou stránku a myslela sem, že nezmlátí jenom mě, ale i kotě. Bára dělala, že žádný kotě neexistuje. Moje sestra vlezdoprdelská se chtěla zalíbit máti a bála se na kotě i jen sáhnout. Musela jsem sáhnout po těžším kalibru a vynést na povrch svůj dokonalý herecký um. Světlo světa spatřily první slzy za několik let.
Občas ještě někdo řekne, tentokrát už naštěstí jen z legrace, že Kočku dáme pryč, ale kdykoli matka přijde domů, první s kym se vítá je právě Kočka.
Kotě dostalo jméno Ivan the Evil Alva from Transylvania ode mě a Miky od sestry. Musela sem jí zmlátit. Dnes je to oficiálně Caesar ale už slyší na Kočku. Umí popros a sedni. Dolů neumí doteď, i když ho dycky zešvihám když se syflí po lince nebo po stole.
Roste do krásy, kdo by to byl řekl, že z toho netopýřího zombychlera vyroste takovejhle švihák lázeňský.
Všechny nás má rád, hlavně Báru, chodí všude tam kam ona, rekreuje se na jejim fatboyi, pije z její misky, chodí se o ní otírat. Ona pořád dělá že neni.
Na všechny cizí syčákuje, asi sme ho špatně socializovaly. Občas ho, když se du večer s Bárou jenom vyčůrat, beru s sebou. To se bojí i projíždějícího kočáru, asi z něj nikdy žádná venkovní kočka nebude. To je dobře.
Občas se příde jen tak pomazlit, to většinou když čumí z okna a něčeho se lekne, nebo když somrá, to se i otírá o nohy, většinou ale všechny hryže a drápe. Já už na něj mám k dokonalosti vybroušený grif.
A spí se mnou na patře. Dokonce se tam umí vyšplhat samosilně.

















Základní info:
jméno: Caesar
plemeno: kočka domácí
narozen: 5.9. 2010
matka: Nyanko
otec: neznámý
zbarvení: šedě mourovatý plášť s bílou maskou a flekem na levý patě
váha: 2,6 kg (14. 3. 2011)











 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Asi Ron Asi Ron | 14. března 2011 v 20:01 | Reagovat

Je to syčák!
A fakt roste do krásy, má nádherný oči a ten chlupatej hrudníček, jak nejmenovaný čokla. Mmmm.

2 izabelle izabelle | Web | 14. března 2011 v 21:42 | Reagovat

[1]: To ano. Sem zvědavá jak eště naroste. Ale vypadá to, že ty hrudní chlupózy pomalu vytrácí. Se eště ukáže tedy...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama