V Hospitlu

30. dubna 2011 v 0:26 |  random
Dopravila jsem se domů, po čase zapla kompjůtr, koukla všude možně, pak na blog a co nevidím, Téma týdne je "Krev". Tak sem se zasmála. K tématu tedy něco připíšu později. Teď budu kecat o něčem podobnym.

Protože je moje máteř starostlivá rodička a já sem nezodpovědný potomek, co naštěstí nemá sklony k hypochondrii, naopak raději všechno zatajuje, jsem naočkovaná proti všemu, zkontrolovaná všude a ... chtěla sem eště něco připsat, ale zjevně mi to už moc nemyslí. No prostě se rozhodla, že nám se sestrou nechá zkontrolovat znamínka. Na zádech sem mávala tři krásná znamínka, možná jako souhvězdí, no prostě krásný byly určitě, i když sem si tam neviděla. A jedno v pupíku. Bylo to zajímavý a prostě jiný. Díky tomu, že mi do mého nádherného pupíku s uzlem esteticky lahodícím oku se znamínkem jako třešinkou na dortu doktorka i sahala, zjistila novinku. Že prý mám pupeční kýlu. A tak se shodli, že až mi budou má tři souhvězdá znamínka na zádech vyndavat, můžou vyndat i to v pupíku a zašít mi kýlu. Protože se lokální umrtvení dělá maximálně do tří znamínek, tak se shodli, že mě uspí celou a vyndaj a zašijou všecko.
A skončila jsem tedy včera v Motole, čekajíc na zákrok.
Na pokoji se mnou byla holka. Mladá jako ... mladá holka, třináctiletá. Spadla ze skály. Už jsem chtěla bejt nadšená, jestli provozuje nějaký šplhačství, či horolezectví pokračovala s tim, že spadla ze skály když byla opilá s kamarádama. Ha ha ha.
Ruku měla zafačovanou v korzetu přes celý torzo. Vyndanou slezinu. K čemu ta vůbec je? A ňáký roztrhlý játro.
A myslela si, že mi je dvanáct. No, zasmála sem se cizímu neštěstí a mohla vyčkávat na svůj naprosto zanedbatelný zákrok.
Když přišla sestřička se sirupem ve stříkačce začala sem být asi trochu nervózní. Je to ten pocit, že se vám chce jít čůrat, ale při tom víte, že ste před nedávnem byly? Ztvrdne vám kousek břicha a máte pocit, jako byste spolkli kus něčeho tvrdýho, co se polykat rozhodně nemá? A tak jsem počítala do deseti, zhluboka dýchala, kontrolovala ruce jesli se mi netřesou a ověřovala si tep. Nic se nedělo, zakázala sem se cítit, že se cejtim nervózní a spolkla sirup.
Asi pět minut jsem se dívala různě po stropu a zvedala ruce jestli se mi nebudou točit a nic. Říkala sem, že to na mě nepůsobí. A pak sem prej usnula. Prej pro mě přišla sestřička a vzbudila mě. Chtěla abych si přesedla na jinou postel. Já se zvedla a řekla mámě: "Mami, já padám." a sestřička mě odvezla. Tuhle část si vůbec nepamatuju.
Pak si ale pamatuju, nebo myslim, že si to pamatuju, prostě si to pamatuju jako sen. Že mě sestra vezla jakousi místností, kde byl další kluk na lůžku. Byly tam plechový krabice a hrozně málo místa a sestra na to nadávala. Pak sem přijela na sál, kde sem si zase sama musela přelíst na další lůžko, nad kterym byla ta lampa, nebo co, která je i u zubaře. A ře doktor pode mě pořád zastrkával jakousi zelenou hadru a mával mi s rukama. A byl potetovanej.
Myslim, že to se mi jenom zdálo.
Po prej třičtvrtě hodině sem zase přijela. Třásla sem se jako šokovanec, kašlala a nadavovala se a tekly mi slzy. Vůbec sem nemohla nijak ležet. A ptala sem se mámy, jestli už sem po. Tohle si taky nepamatuju.
Pak si pamatuju že mě všechno bolelo a pořád mi tekly slzy. Nevim jak si to představujete, prostě sem měla vlhký oči a tim okem, co bylo na polštáři mi občas ňáká vytekla. No stejně to bylo trapný, protože já nebrečim.
Pak pár ponižujících procedur. Prášky a buzení. Sestřiččino naléhání ať si okamžitě sednu na to kolečkový křeslo. Do koupelny bych asi sama nedošla. Konečně sem si taky mohla sundat ty stahovací punčocháče, ze kterejch sem měla totálně odkrvený nohy. A pak mě děsivě bolela hlava. Měla sem iracionální strach, že když mě nepřestane bolet, tak mě nepustěj domů. Takže sem si v duchu pořád opakovala "nebolí mě hlava" a snažila se vstávat a tvářit se, že mi je hej a při tom se mi chtělo tvářit jak debilovi a blejt.
Pak nastala velká vizita. Dochtor se mě zeptal kde bydlim, něco si poškrkal a já se mohla začít balit.
A tak sem už doma. Bolí mě břicho dyž chci kašlat nebo smrkat a takový věci, a mám ho nateklý. Bolí mě záda, když se o ně opřu a teď když píšu. Ale nezdržuje a nezavazí mi to v obvyklym dennim pořádku.
Chtěli abych nešla celej tejden do školy. Což je děsná kravina. Tohle je poslední tejden, co máme školu normálně, takže tam musim a opravit aspoň něco. Páč sem flákač a tohle.
Teď sem byla ňáká děsně zodpovědná. Asi stárnu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Rouna Rouna | Web | 1. května 2011 v 0:27 | Reagovat

Je mi z toho brrrr. Já bych to nezvládla. Už ten pocit, že bych byla v nemocnici.

2 izabelle izabelle | 1. května 2011 v 16:31 | Reagovat

[1]: Urtřo bys to zvládla. Dyž se musí, tak se musí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama