krátký letecký pohled do cizího mozku

26. května 2011 v 21:39 |  random
Uplynulejch třináct dní sem nechodila do školy. Z nijak zvláštní příčiny. Teda, kvůli praxím. Už druhym rokem sem u fotra.
Teda jako levná pracovní síla na vytírání podlah, utírání prachu, rozřezávání letáků a vizitek, vození zboží do skladu, rokládání krabic, ... a tak.

Dneska sem byla sama ve sklepě/skladu a rozkládala ty krabice.
Je to stará komančovská budova s komančovskym výtahem a všelijakejma skrytejma vchodama, východama, slepýma uličkama a hluchýma místama. Jedna taková temná ulička pod schodama má na konci opravdu vážně děsivý černý dveře. Špinavý od barev, kovový, zaprášený, těžko popsatelný. Fakt děsivý. V tý uličce neni žádný světlo a před ní sem rozkládala ty krabice.
Sou to dveře jak od místnosti na skrývání otroků nebo mučírny. Něco jako ve tři patnáct zemřeš. Už si to skoro ani nepamatuju. Taková ta mučírna nebo co, za stěnou. Přesně takový dveře tam sou. Nemaj kliku, sou na jakousi pentli. Samozřejmě sem se tam hned šla podívat. Ale nešlo mi je otevřít. A tak sem dál rozkládala krabice a myslela na to, co by se stalo kdybych se tim řezákem bodla do břicha. Až po rukojeť.
Chytala bych tu krev do těch krabic abych to tam moc nezacákala, šla pomalu po schodech nahoru do kanceláře a řekla tátovi.
"Tati, nemáš náplast? Já sem se řízla."
Určitě by to nebylo moc těžky. Vždyť břicho je hrozně měkký. Asi je teda míň poddajný jak ty krabice.
A tak sem se vrhla na jednu krabici a bodala jí tak dlouho, dokud na ní nebylo ani jedno maličkatý místečko bez díry. Vyšetřovatel by zhodnotil takovou mrtvolu za oběť vraždy z vášně. Ale byla sem docela klidná. Bodat sem jí přestala pro ten nedostatek místa.
Myslim, že bych byla schopná někoho zabít.
Chtěla bych někdy někoho zabít.
Nemám vůbec tušení co to je za pocit. Teda, možná trochu jo. A přijde mi to mělký a naprosto ne tak obrovský jak se to všichni snaží popsat. Zabít někoho. Není to vůbec nic z čeho se nedá spát. Kvůli čemu vás honí zlé sny a stihomam. Vlastně docela běžná věc. Způsobit něčí smrt. Chtěně.
Hrozně bych chtěla zkusit někomu zlomit vaz. Jak se to dělá ve filmu zombíkům a ninžům a jinejm protivníkům. Kteří, když jich je na vás víc, tak vždycky počkaj než zabijete ty před nima a mezitim tančej okolo.
Vypadá to děsně jednoduše. A myslim, že i je.
Každej den si přokřupávám krční páteř. Stačí maličko tlaku a moment překvapení a rychlej pohyb. Nic těžkýho.
Ale pak přijde pocit, tak toužebně očekáváný, nějaké rozestoupení hory, otřes, pohnutí, ale nepřijde nic. Jenom pod váma leží nějaká blbá mrtvola.
Asi nerozumim vrahům, který vražděj pro potěchu z toho cizího umírání. Vždyť na tom nic neni. Sledovat cizí umírání. Nijak se mě to nedotýká. Nevím co cití, co prožívá. Prostě umře. Konec.
Vraždila bych pro zkoumání vlastních hranic. Jestli jsem dost silná, fyzicky, protože psychicky pro mně cizí smrt nic neznamená.
Ale asi nikoho nezabiju, protože je tady stále ta mravní výchova. Nezabiju nikoho proto, že, ... ani nevim. Proč ne? Vězení se nebojim, udělala bych to chytře. Ale prostě je tu něco, co mi brání.
Možná pořádnej důvod? Proč někoho zabíjet.
Proč někoho nezabíjet?
Možná, že je to moc definitivní. Možná, že mučení je lepší jak zabíjení. Jenže, cizí bolest je pro mě docela nicotnýho. Takže si cizí bolest nedokážu užít, protože sama nic skrz to necítim.

Nad timhle všim sem si honila myšlenky, zatímco sem koukala na ty děsivý dveře a rozkládala krabice.
Pak sem si šla sednout na dvůr, kde pražilo slunko, rpotože mi byla děsná zima. Baví mě sedět na tý tvrdý betonový zdi, opírat se o zaprášený dvěře a ... nic nedělat. Jsem tam zase úplně sama. Zase úplně potichu.
Baví mě to moc.
Včera jsem tam dokonce usnula. Ani nevím jak a najednou cítim sucho v puse. Měla sem jí otevřenou. Spala sem. Docela komický.
Předevčírem sem zase seděla celej den v parku. Sledovala malý smrady, starý důchodky a ostatní lidi co se tam vyskytovali. Ten park je co by kamenem dohodil před obchodem, dvorem. Akorát přes silnici. Skicla sem si dokonce jeden strom. Ale něco dělat jsem nemusela. To přišlo jen tak.
Asi raději jen tak sedim a ... sedim.
Nedělám nic. Mám přivřený oči, takže nemusim mrkat. Pozoruju ty blikající světýlka a moje rozmazaný řasy co mi tančí před očima. Většinou ani nad ničim nepřemýšlim. Prostě jenom sedim.

Včera sem byla v antikvoši. Hledala sem tam nějakou povinnou četbu. Našla sem jenom jednu knížku, kterou sem ani číst nechtěla a další, která je sice od povinnýho autora, ale jiný veledílo. Ale tak proč si nerozšířit obzory. Byla sem tam, nepřeháním asi třičtvrtě hodiny. Byla sem tam i s Bramborem. Hrála si tam s panem antikvošovým a byla radostná, páč jí házel ježka. Nakonec jí ho i daroval.
Večer, zase s bramborem sem zase venku našla dvě knížky. Nejspíš antikvariátový taky. Jakousi vybledlou červenou, takže bylo jasný, že jí tam nenechám. Bohužel je francouzsky, takže si asi moc nepočtu. Bude to asi nějaká divadelní hra, ale je moc pěkná. A ta druhá naprosto dokonalej přebal, nejspíš z falešný hadí kůže, jakýsi batikovaný stránky, záložku a stránky s božanskou texturou. Je sice česky, ale taky se na ní nevrhnu, je to jakýsi díl třicátýpátý, část třetí, vydání šesté.
Dneska sem našla další knížku. Tentokrát sem se do ní i začetla. Je to maličká hořčicově žlutá knížka se zlatým zdobením z malé edice poezie.

Matka zabila
vlastní dítě
Muž ubodal
k smrti ženu

V drsném století
zplaněla srdce
Zatímco líčím
tuto scénu

urputně dole v hlíně
vzdorují rakovině
kořeny stromu

pod nímž se
zoufale milují

Co s knížkama? Knížky se přece nevyhazujou. A i kdyby byly hezký jenom na pohled, tak si je nechám. Až budu bydlet v luftu v činžáku na Starym městě, tak si z nich vyskládám třeba bludiště.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lady Dog Lady Dog | Web | 27. května 2011 v 13:34 | Reagovat

těch dveří bych se sama bála..na blogu mám taky větu, že bych dokázala někoho zabít, ale kvůli zvířeti.myslím že bych cítila ty jeho pocity.uf.tak ted nevim.darovaný ježek? nějaký hodný pán antikvošový, že ji tam nechá vlízt, hraje si s ní  a pak jí toho ježka nechá :)

můžu se jen zeptat, kde ty knihy nacházíš? jestli v parku, městě, nebo u tvýho otce na praxi. páč já sem žádnou knihu venku nikdy nenašla.ale co bych taky chtěla po třináctitisícovým městě,že.

2 Lady Dog Lady Dog | Web | 27. května 2011 v 13:35 | Reagovat

jakej spam, sakra?!

3 izabelle izabelle | Web | 27. května 2011 v 17:54 | Reagovat

[1]:, [2]: zařízeno :D
Jó, pán antikvošový je moc hodný a alternativní. Dneska sem zase byla ve výtvarnejch potřebách, kde maj na dveřích, že pískové sou u nich vítáni, k mýmu fotříkovi taky směj pískové, k mýmu strejdovi taky (trafika), k číňanům taky chodim i s obludou, ... a tak, tohle se mi moc líbí.
Ty dvě sem našla u jakýhosi pomníku poslední trolejbusový zastávky pod takovejma sedátkama a tu jednu u plotu nevim čeho, tam sou knížky hodně často, páč poblízko je taky jinej antikvoš a to co nechtěj dávat ani za bůra tak nosej asi tam, ale to je jenom moje domněnka.

4 Rounie Rounie | 27. května 2011 v 18:19 | Reagovat

Je to epický. Báseň se mi líbí. Tvé nalézání knih too. Pan antikvošovej je hodnej. Dítězabijácká píseň also. A pronikání měkkostí břicha cítím doteď.

5 Rounie Rounie | Web | 27. května 2011 v 18:20 | Reagovat

Dítězabijácká píseň - ta nemocnsot mi leze na mozkomíšní mok.

6 Rounie Rounie | Web | 27. května 2011 v 18:20 | Reagovat

Tyvole, já sem fakt retard. Chtěla sem už podruhý říct báseň, ne píseň. Omfg.

7 izabelle izabelle | Web | 27. května 2011 v 18:25 | Reagovat

A já si ty vole řikám, co se stalo, že je novejch šest komentů :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama