neboj se, já to napravím

5. června 2011 v 20:56 |  Snář
Stojím v místnosti. Se mnou spoustu dalších lidí, většinu neznám. Vlastně poznávám jenom otce. Je tam i spousta dětí, holek, všechny v baletnim.

Řešilo se, že má přijít chlap, řečený Obr, vykonat trest na zločinci, popravu. Zločinec byl postiž, blázen, s deformovaným obličejem, holou hlavou, v oranžový kombinéze.
V tom snu sem věděla, že se mi zdá sen, že se mi zdá o tom, co jsem v reálnym životě napsala. Ale to se mi zdálo. Nic takovýho sem nikdy nenapsala.
Věděla jsem, že až Obr přijde, popraví zločince, vezme i jedno dítě, který bylo moje sestra, znásilní jí a zabije. Protože sem to tak napsala. Vrátila sem se v čase, abych tomu zabránila.
Takže sem čekala. Už z dálky bylo slyšet jak obr přichází, protože se zem otřásala a všechna voda se chvěla. A pak to taky hlásil otec.
Zločinec tam už stál ve svý oranžový kombinéze, mezi dvěma chlapama, který ho přivedli, a smál se tomu.
Obr přišel. Šklebil se na všechny svýma shnilýma zubama, zvedl ruce do svíčky, zatnul svaly a zařval. Ne jako člověk.
Všichni od zločince odskočili. Obr mu vzal hlavu a třískl s ní o hranu stolu. Krční páteř a hlava se mu ještě víc zdeformovali, ale neumřel. Smál se tomu.
Nevím, jestli ho teda Obr dozabil, ale ostatní navrhli, že když už Obr nemá nic na práci. Mohl by ty baletky chvíli trénovat. V baletu.
Stála jsem tam a viděla, jak se na tu mojí údajnou sestru ušklíbá, takže ještě než nastoupily, vzala jsem jí a šla se s ní schovat do rohu pod palety a za krabice. Jenže tam po té přišli další lidi a jedna ženská se šla podívat přímo na nás do rohu. Mám před sebou přesně ten obraz, jenom modrý, velký oči, jak na nás zíraj.
Takže sme musely vylízt.
Řikám tedy údajné sestře, ať jde trénovat, že jí ohlídám.
Hopsali tam, mezi nima Obr a já kolem nich kroužila. Zírala sem na Obra, nespouštěla ho z očí, vrčela a štěkala na něj jako pes. Jako zoufalá divoká fena co chrání svůj vrh. Ukazovala jsem mu dokonce, že ho mám stále na očích. A on se mi jenom směje.
Při tom jsem se ještě dívala do šuplíků, jestli tam není nějakej nůž, pilka nebo něco na ten spůsob.
Pak opět nevím jak, stojí u mě a stále se šklebí.
"You're so stupid" říkám, ještě s tím nepřízvukem. Sbírám z poličky tenký, kovový kadeřnický nůžky. A vrážim mu je do oka. Ještě pořád cejtim jakej to byl pocit.
Padl na podlahu a držel se za oko. Krev mu protýkala prstama a nevěřícně říkal, něco jakože sem ho bodla.
Nikdo ani nedutal, nikdo nevěděl. Stále jsem nad ním stála a myslela si, že to už bude konec.
Ale on se zvedl.
Amok.
Šel mě zabít.
Zbytek lidí prostě nic. Jenom dál zírali. Takže sem rychle vběhla do druhý místnosti, která byla souběžná s tou první. Opět jsem po policích a v šuplících hledala nějaký ostrý propriety. Dělala jsem, že je kompletně slepej a musí mě najít jenom po sluchu.
Našla jsem jenom velký střepy ze zrcadla.Jenže nebyly vůbec ostrý. Opět vidím naprosto přesně ten obraz, jak držím střep ze zrcadla, vidím se v něm, jsem ve starý místnosti, kde je šero, má nějaký karmínový až nachový stěny, všude starý věci, krámy a krabice a přejíždim po hranách střepu.
No vzala jsem ho a šla do druhejch dveří, který vedly k tomu rohu, kde byly ty police a krabice, kde jsem se původně chtěla schovat.
Mezi dveřma stál Rounin Bžunda a byl můj. Říkám mu, aby byl potichu a neprozradil mě, protože jsem nějak věděla, co dělá Brambor, když má radost a vidí mě.
Bžunda stál čelem do místnosti se všema a mě vůbec nevěnoval pozornost.
A pak. Jsem se vzbudila.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama