víkendový básnění

4. června 2011 v 23:41 |  random
Ve čtvrtek sem šla spát skoro hned jak sem přišla ze školy, bylo mi nedobře. Talže sem Rouně psala, protože a jelikož nemám kredit, z mobilu na fukbuk. Ani minimálně sem nedoufala, že si to přečte včas, ale náhoda je retardovaná přeci.



Nechť je to autentické, zde je přesné znění
"jo, este sem se te chtela zeptat, jesli se ti zejtra nechce prijet s kartackem. Babka uz je na chatrci i s mimonem, ale asi bysme nic nedelali a este je zima... Napis sms, ze na me seres, a ze mas lepsi veci na praci, nez se zahazovat s takovym autsajdrem."
Stejně tomu nemůžete rozumět. hahaha
Pak mě zbudila sms, že to teda nějak přežije se mnou a že sem ve výsledku lepší jak nějaký rýsování. hahaha Takže sem eště šla nějak reagovat na fukbuk a pak sem nejspíš usnula.
Ve škole sem psala jakousi velkou test z tiskovejch technik, a mezitim sem se eště na fukbuku dočetla, že mám stáhnout nějaký pohyblivý obrázky, chápejte, filmy. Chtěla sem to stáhnout ve škole, protože, je to neuvěřitelný, je tam rychlejší net, ale stejně to nezvládl za půl hodiny.
Konečně sem skončila a vyjela vzhůru metru a epochálnostem. Každým okamžikem sem očekávala telefonát. Opatovský metro je nejvíc socký, takže když sem se dočkala, nebyl signál. Naštěstí sem šikovná, takže sme se nějak domluvily. Rouna jela na ípák, tedy do půli cesty. Když sem přijela, nikdo nikde nebyl, tak sem zalezla do Tesca pro dva pekany. Myslim, že pekani sou moje budoucí zkáza, něco jako sarančata, čeho je moc, toho je moc. Předběhla sem tam polovinu fronty, maj to tam vážně hodně blbě vymyšlený a dyž sem vylezla, tak už Rouna seděla na lavičce.
Dycky dyž někde sedí a já k ní du, tak se na mě do posledního okamžiku, kdy jí téměř můžu kopnout, nepodívá, takže mám dycky tendence na ní bafat. Chtěla si taky koupit nějakej žvanec, takže po mě hodila svůj svetr, ať jí ho vohlídám.
Takže si tam sedim na lavičce, žeru pekan, a nějaká babka si ke mě přisedla, takže sem svetr posunula blíž k sobě.
Přichází Rouna a mojí hlavu opouští jakákoli vzpomínka na jakejkoli svetr.
Přijíždí nám tramvaj, takže přecházíme a dem si dřepnout.
Bůh ví, o čem si vykládáme když najednou Rouna zbystří. Kde má svetr?
Vystupoupíme a dem pěšky, neni to nijak zvlášť daleko, ale ve vyhlídce cesty do kopce radči čekáme na tramvaj.
Úspěšně se dostáváme na ípan, bohužel po svetru ani památka. Na lavičce sedí dvě ženský, obě pochybný existence. Ptáme se jich, jesli taj nebyl nějakej svetr. Bába dělá, že nám nerozumí. Stejně si myslim, že ho měla v tý igelitce. Rouna kouká do přilehlejch odpadkáčů a pak se dem zeptat do Diany, světa oříšků. Nikde nic.
Rouna je zabsurdnělá a já nevim co mám řikat, nebo jak se tvářit.
Čekáme teda opět na tramvaj.
Úspěšně dojedeme domů, což si moc nepamatuju. Zapla sem komp, dala stahovat fakany ze zóje a tak nějak, nalíčily se, přece se po Praze nebudem plácat jen tak, správný armádní líčení to zachrání a dál sme asi nedělaly nic epochálnějšího.
Nafouknutýmu Bramborákovi sem nandala červenej obojan, vzaly značku, králíka, Egona a banány a vydaly se zase do víru velkoměsta. Došly sme popěšky na metro a mě úplně vytáčel nafouknutej bachor Bramborův. Až tyransky.
Tam sme epicky a epochálně fotily králíka, Egona a podobný krásy. Jednoho démona sme téměř uhranuly. Nechaly sme ujet dvě nebo tři metra, teď nějak nevim. nakonec sme teda nastoupily a dojely na Staroměstkou, kde sme opět fotily.































Na Staroměstský sme byly chvilku zmatený, ale pak sme skočily na tramvaj a jely na Malostranský. Na začátku Karlanu chtěla Rouna vyfotit Egona nad turistasama, ale bohužel ani jedna sme moc nevyrostly a vůbec to celkově bylo podivný.
Slezly sme z Karlanu na schody, kde sem pohodila všechny propriety, usadila Rounu a Rorana a šla je fotit. Byla sem v takový euforii, že sem cvakala a cvakala v domění, že to co vidim v hledáčku, bude přesně i na kartě. nevim, co to bylo za zatmění. Dyž sem to šla radostně Rouně ukázat, vybafly na mě černobílý, přepálený a ve výsledku naprosto smrtelný obrázky. Zaplakala sem a šla je odfotit znovu.









Po té jsme zalezly do Rouniny nejoblíbenější uličky a zase sme turistasům udělali lepší den.
















Plynule sme přešly na Kampu, kde sme se pozastavily u děcek a párkrát zkusily naaranžovat naše rekvizity. Pak sme to zkusily i u stromu.





No a pak sme šly k Vltavě. naivně sem si myslela, že tam je nějakej slez. Naivně myslela. Ale víte co tam bylo? To pumče, co sme potkaly už na Zombavolku. Ženská byla obklopena stovkou turistasů, kteří si pumče fotily na své kompakty. Zvystřila, kyž uviděla nás. Dvě zmalovaný individua s králíkem, značkou, lebkou, psem a zrcadlem. Takže se s námi dala do řeči a jenom pro nás se snažila naaranžovat svou pumu na pozhnilej kmen. Čočka se snažila všelijak dostat k Bramboře, a nejspíš jí urvat hlavu, ale Bára je chytrá a držela si uctivou vzdálenost. Pak si všimla, že mám v ruce králíka, tak šla zabít jeho. Myslela sem, že při tom nechtěně zabije i mě. Ale víte co? Pohladila sem si pumu! hahaha











No a pak, s plnou hubou řečí o čočkách sme se vydaly přes mostan na ostrov, kterej nevim jak se menuje, nějak určitě jo a poprvý v životě viděly jak se bydlí pod mostem. Docela hezky.
Nadávala sem kavce, protože ta nadávala mně, asi tam měla hnízdo, ale přece mi nebude napadat psa a eště na mě řvát. A zakempily sme u břehu. Brambor, nebetyčný milovník vody, byl u vytržení a Egon se taky vykoupal. Rouna si ho dokonce i skicla, já byla líná.











Když měla Rouna uvařený kolena a já snědenej druhej pekan, vydaly sme se do stínu. Našly sme i lavičku. Nejdřív sem musela do lavičky vyrejt rabbit aby Rouna měla co fotit, a pak sem šla ždímat Rorana.








Vylezly sme zase na most a přešly ho. hahaha Na národce sme nastoupily na trambu a vyjely na ípák. Tam sem naprosto přesně tušila čajovnu, kterou sme eště doma nějak náhodně našly, která měla levný palačiny. jasně, že sem si to myslela špatně a vůbec nevěděla, kudy, kde a jak. Takže Rouna volala příteli na telefonu. Přítel na telefonu nám sdělil názvy ulic a zbytek měl bejt na nás. Tak sme se vypravily ptát lidí a očekávaly, teda já, zásah zhůry, nebo nějakou prozřetelnost, or samtyn lajk dát. Nakonec, mě přeci jen osvítilo a došlo mi, že mám přece artmapu! Tam sem to božansky našla a byla na sebe hrdá. Vlezly sme do Metamorfózy, tak se to tam menuje, s tim, jesli tam můžou i pískové. Paní čajovníková vypadala vyděšeně, ale směly.
Usadily sme se tedy u stolu a Brambor měl pořád tendence chodit buď vstříc paní čajovníkový, nebo očuchávat přilehlé okolí. Objednaly sme si palačiny, já sladký, Rouna slaný a pitivo pro sebe i pro Rorana.
Rouna dostala palačiny jako první a vypadalo to, že já mám umřít hlady. Fotila sem teda radši slintajícího Rorana a prohlížela fotos.
nakonec sem se dočkala i já.






psí slinty mi vlastně nikdy nijak nevadily. Nevim co maj lidi se slintajícíma psama pořád. Oni se asi nikdy neposlintaly nebo co. Já sem poslintaná, od psa i od sebe, v jednom kuse.
Pak sme šly zaplatit do kuchyně, nedaly dýško, protože to neumíme a odcupitaly sme si. U semaforu jsem bystře a osvíceně zjistila, že sme zapoměly značku. Takže sme se opět musely vrátit a vyděsit paní čajovníkovou do konce života.
Na ípák sme opět došly na tramvaj, plny zážitků a dojmů. Vlezly sme do druhýho vagónu, ale to stejně neodradilo pana debilního řidiče, aby nám došel říct, že máme nandat pejskovi košík. Kterej nevlastnim. Takže sme si měly vystoupit. Ona by tu poloprázdnou tramvaj totiž vyvraždila.
Šly sme tedy popěšky, s hubou plnou nehezkých přirovnávaček na další zastávku. Tam to vypadalo, že nás řidič nevyfakuje, povedlo se mi i nastoupit, Rouně ale ne. Opět zamopěla značku.
Dojela sem tedy jednu zastávku, kde sem vystoupila a čekala co se bude dít. Očekávala sem, že to dojde pěšky, protože to je vážně kousek, ale ne, došla mi sms, že se čeká na další spoj.
Konečně přijela tramvána, celá červená dokonce a Rouna si v ní seděla, jakoby nechumelilo. Řekla sem jí něco, co jistojistě obsahovalo nějaký voly a konečně s velkým úspěchem a za obrovského aplauzu sme se dostaly domů.
Tam sem odpadla na fetboje a Rouna nahrávala na fukbuk. Řekly sme si, jak sou ty lidi trapný a tak vůbec a přestěhovaly se vedle.
Pak se vydaly do metra. Nějak se nám zavrtala do mozku myšlenka, že musíme vyfotit opičí fotku v metru. Teda, že mě musí Rouna vyfotit, jak vysim v matru. Na tyči.
Došly sme na metro a jely směr Dejvická. Lidí tam bylo čím dál víc, takže nešlo nic. Přelezly sme teda do druhýho směru a vypadalo to, že nakonec nic nebude a šly sme se večer jenom projet v metru. Když v tom náhle, sem se rozhodla, že nebudu přece dělat nic zbytečnýho, řekla Rouně ať je připravená a skočila na tyč. Lidi čuměli, valily oči a celkově byly u vytržení. Vypadly mi i dvě koruny. Je z toho pár fotek a nic moc, ale aspoň něco.





Hned sem seskočila a hned sme vystoupily a rozprostovlasení došly domů. Pustily si fakany ze zóje, ale vůbec sme to nezvládly a zalehly kolem půlnoční a ani nedutly. Do dvou ráno tedy.
Ve dvě ráno mi volá matka. Opět se dostavila můj iracionální šuplík neuvěřitelných a hloupých strachů, tak sem jí to nezvedla, protože sem prostě věděla, že mi chce za něco nadávat. Ve dvě ráno samozřejmě.
Vypípla sem jí dohromady třikrát. Když sem slyšela i zvonek, tak sem byla nucena vstát a zjistit co se děje. V obývanu vyhrával i babčin mobil, tak sem tot eda konečně vzala. Dozvěděla sem se, že se matka vrátila z jakýsi svatby a zapoměla si klíče. Zabalila sem teda klíče do sáčku a hodila je po matce.
Jako debil sem se domnívala, že na ní budu muset počkat a ještě jí otevřít dvěře. Prostě mě zbudila jasný. Odemkla si, ofkours sama, protože sem jí pře půl minutou hodila klíče.
Šla sem si teda opět lehnout a povykládala Rouně co se dělo, páč sem jí zbudila.
Ráno k nám někdo dvakrát vlezl, ale chrápaly sme až do půl dvanáctý.
Nějak se poumývaly, šly zkontrolovat fukbuk, ale jak už sme se shodly, lidi sou prostě trapný a vydaly se opět ven. tentokráte sme se nějak nezvládly profisionálně nalíčit, ani vzít nějaký rekvizity.
Dojely sme opět na Stroměstkou, popojely jednu zastávu, slezly schody, koupily si mekflary, prošli maličkatou uličkou, kde to Roršak poznačkoval ke klíčnímu plotu a dále k lennonovce. Tam se rozplácly, rozložily pexeso a fotily se v různých polohách. Přešly sme k telefoní budce, na kterou sem chtěla vylízt, ale bylo tam spousta turistas a já se nechtěla nijak zvlášť namáhat. jeden mi dokonce nabízel, že mi pomůže, ale to jsem s díky odmítla.
A pak Rouna musela jet.
Fotky z dneška bych ráda dodala, teda pokud je Rouna někde ukáže. Takže byste si to měly ohlídat.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 R. R. | Web | 5. června 2011 v 0:19 | Reagovat

Tak jsem se zasmála. Ty animačky jsou hodně dobrý. Všechno je hodně dobrý. I moje uvařený kolena.
Já na ty fotky uplně zapo, takže to jdu napravit a strčit kartu do muda vůbec.
Zas mě fascinuje, jak je všechno pomíjiví a jak mi to tu automaticky po tečce nepíše velký písmeno, jako na mobilu.
Dobrou.

2 izabelle izabelle | Web | 5. června 2011 v 0:36 | Reagovat

[1]: nedělej, že deš spát, musíš se mnou ponocovat. Mě fasciná, jak to máme každá jiný a přitom stejný, určo víš, co chci říct.

3 yadnee yadnee | Web | 5. června 2011 v 19:31 | Reagovat

Juhu, tak sem se přecejen dočkala i tý visací fotky! a miluju ty animačky.

4 izabelle izabelle | Web | 5. června 2011 v 20:02 | Reagovat

[3]: to sme radostní!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama