hluboký článek

19. srpna 2011 v 20:58 |  random
Žije to tu, ha?

Vždycky když mám chvíli promejšlení, myslim ve větách a souvětích a příbězích a vyprávěních. Takže mám okamžitě napsanej článek. Jenže když se k tomu dostanu, najednou nemám co napsat.
Chtěla sem psát o lidech. O jejich zájmech, životech, plánech, očekáváních, limitech a tak vůbec. Chtěla sem psát o tom, že nezáleží na tom, jak je člověk inteligentní, vzdělanej a zkušenej. Že vždycky budou lidi stejný. Budou se bavit o alkoholu, pitkách a blitkách. O dětech, váze a ostatních lidech.
Pořád.
Můžou to bejt největší samaritáni a největší podvodníci, vrahové a vyděrači, a stejně budou strašlivě mělcí.

Chtěla bych bejt jiná. Ještě víc. Ne, že bych nevypadala jako člověk. Bohužel vypadám.
Chtěla bych mít každý oko jiný. Nebo aspoň jinak barevný. Chtěla bych mít jinej obličej, jinou tělní schránku, jinou povahu. Nechci vůbec nic prožívat. Nechci mít zakořeněný běžný zažitý normy. Jako vzdělání, práce, rodina, smrt, bla bla bla. Stejně se s tim neztotožňuju. Nechci chodit do školy, a už vůbec ne do práce. Nechci mít rodinu a už vůbec ne děti. Nechci mít ani tu rodinu, co mám teď, (matku a ten zbytek).
Vlastně chci jenom spoustu peněz. Abych si mohla zařídit ten zbytek.

Protože nevim jak a o čem přemýšlej jiný lidi, předpokládám, že podobně jako já, ale každej den mě stejeně překvapujou a usvědčujou v tom, že to já přemejšlim o věcech úplně obráceně.

bla bla bla

napsala sem sem jakýsi sračky, ale nedávaly smysl. Stejně jako věcy s tvrdym.

Ah jo. Představovala sem si, jak tohle bude obsáhlej článek a děsně inteligentní a jak se bude skvěle číst.
Ale neumim se vyjadřovat asi.

Dávaj mi Harryho, musim se strašně smát, jak sou malinký a jak to umim nazpaměť.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama